U nás fungovalo jak píše Zetko.
Ráno budím syna dřív, aby mohl ještě chvilku ležet a v klidu se probrat (mě taky zvoní budík o 20 minut dřív a ještě pak ležím).
Věci na oblečení si chystá večer, aktovku má připravenou taky večer.
Večer se dohodneme, co mu mám ráno nachystat na snídani a co na svačinu.

Proč dceru vozíš v 10 letech do školy? Máte to daleko? Nemůže chodit sama pěšky?

Já pracuji z domova, takže ráno nikam nespěchám a byla jsem synovi furt v patách - dělej, snídej, jdi si čistit zuby, pohni, oblíkej se, dej si svačinu do tašky... a furt s řevem a ve stresu.
Pak jsme si o tom promluvili, řekl mi, že už je velkej, že to zvládne sám, že ho mám nechat, tak ho nechávám.
Na jednu stranu, my jsme se se ségrou vypravovaly samy od 1. třídy a ještě jsme musely ráno nakrmit psa a křečka a všechno jsme zvládly.
Když jsme něco zapomněly, byl to náš problém, náš boj...

Je fakt, že mám pocit, že dnes rodiče dětem dělají dozor, dělají jim taxikáře a dělají z nich nesamostatné jedince (jasně, taky mám ty sklony, teda až na taxikaření, to nedělám).