Jo, u mne přetekl pohár (spíš vana) zhruba před měsícem a manžel se právě stěhuje z našeho bytu. Jak tu někdo už popisoval, jsem si jistá, že jsem ho dovychovala, aby pro tu další byl ideální partner. Ale já sama ho už nechci ani náhodou. Celý ten poslední měsíc mi skoro každá maličkost říká - tohle už za chvíli nebudeš muset poslouchat, tohle už nebudeš muset řešit.
Bylo to strašně těžký to všem říct, byli jsme pěkná rodina pro okolí....Co mě překvapilo, že všechny to mrzí a mají strach, jak to zvládnu. Jako bych to teď měla lehký přitom si v rodině stěžuju už dlouho, i oni všichni říkají, jaký je nezodpovědný a líný, přesto si mysleli, že prý máme pěkný vztah. No děkuju pěkně, rozvádět se sním chci posledních 6 let vcelku intenzivně, ale vždy jsem to nějak přehodnotila, že to teď není možný. A asi bylo dobře, že jsem počkala - s manželem jsme se v klidu domluvili, ani jsem v to nedoufala, že to dopadne tak dobře. Děti jen řekly "dobře" a dál je odchod tatínka nezajímá - jsem dost překvapená a je mi ho vůastně kvůli tomu dost líto, že nikomu nebude chybět, ale ten vztah by mne zabil a vysál naprosto, byla to jediná možnost. Ještě to bude těžké, ale mám pocit, že jsem se osvobodila.