Přežili jsme v roce 2000 ošklivou havárku a dost to zacvičilo s naším vnímáním života. Mnohem víc žijeme okamžikem, dneškem. Sice máme i plány, k jejichž splnění je nutné dlouhodobé úsilí, ale od té doby už myslím nikdy nenastalo "letos se vykašleme na dovolenou a společně strávené víkendy, na to bude dost času až doděláme barák, najíme se každý zvlášť u počítače". Sice ten pocit nutnosti užít si každý den už není tak silný, jako před šestnácti lety, ale jednoznačně přetrval. Zároveň od té doby vždycky máme "plán B" - pojistku jeden proti druhému, či ve prospěch dětí, kdyby se s námi něco stalo, aby z ní pojišťovna doplatila barák, snažíme se nebýt závislí na jednom zaměstnavateli. Když o sobě víme, že neumíme šetřit a spotřebujeme v podstatě jakékoli množství vydělaných peněz, vyřešili jsme "prostředky pro strýčka příhodu" jiným způsobem. Nedostaneme se k nim, když nám odejde pračka, ale pokud by nastal nějaký opravdový průser, během pár dnů bychom byli na rok či dva zajištěni.