Přesně toto jsem kdysi řešila u svého bývalého manžela. Vydělával fakt dobře (zvlášť v té době), ale kdybych ho nesponzorovala, tak by asi bydlel pod mostem.

Taky se furt nemohl zbavit pocitu, ale: nákup v sámošce obsahoval vždycky tak za 600 Kč italských sýrů (o dalších nezbytnostech nemluvě), denně chodil na oběd do slušných restaurací, tak 3x týdně pozval na večeři mladší kámoše, kteří nevydělávali, totéž kino...no zkrátka měsíčně utratil cca 25tis za základní "neviditelné" požitky jen za sebe (a kámoše). Každá zastávka u pumpy obnášela pár stovek za jídlo a pití, zkrátka za svačinku a občas nějakou pozornost, když se jelo na návštěvu. Pak potřeboval součásti foťáku/počítače/kola atd., které se dokupovaly každý měsíc. A on si přece bude kupovat jen samé "pořádné" věci. Občas si koupil něco na sebe - a konec. Strašně se divil, že nemá na drahé dovolené (jako ostatní), že nemáme rychle a kvalitně vybavené bydlení (jako ostatní, kteří berou mnohem míň)...

Když jsem odjela a on tudíž neměl záložní kasičku, utratil přes 50tis za měsíc a nezbylo mu NIC, nekoupil si ani fusekle. Zůstal mu pocit, že život je fakt nespravedlivý (a já jsem pěkná bestie)