Val,
jo, já jako jediná měla doma babičku. Jenže my se doma moc neohřáli. Využívali jsme toho, že ostatní děti doma babičky nemají a chodili jsme blbnout do těch prázdných bytů. Anebo ven. Sepisovala jsem si od útlýho dětství historky, který jsme prožívali, takže vím, že už třeba na konci první třídy jsme s kamarádkou jely samy autobusem do města, kde jsme chtěly prodat nasbírané šneky. Na zpáteční cestě jsme sedly do špatného autobusu a musely jít domů asi pět kiláků pěšky. Nikoho jsme se neptaly, nikdo o tom nevěděl. Doma, pokud tam někdo byl, se řeklo "jdu ven". Moje úzkostná babička sice dohlížela na to, abych měla v zimě čepici (kterou jsem pak schovávala ve sklepě), ale jít ven s kamarády jí přišlo úplně normální.