To je téma pro mě.
Už něco přes dva roky chodím do práce na šestou, tj.vstávání v 5:00, v práci cca. do 14:30, ale ne vždy, můžu skončit i dřív. kolem půl čtvrté doma (jak kdy), hoďku kafčo s manželem, probereme provozní věci, pak se program liší podle toho jaký je den v týdnu (kvůli synovu sportu a škole), počasí (kvůli zahrádce). Buď jdu na zahrádku, nebo připravit večeři (a zároveň sobě oběd do práce), nebo se věnovat synovi, či žehlit nebo uklidit. Nikdy není den, kdy by nebylo co dělat. Skoro vždycky se zastavím až večer. I když vím, že bych měla jít spát za včasu, tak nikdy nejdu, příčí se mi a nechci žít jen prací, úklidem, vařením a vozením syna. Tak chodím spát kolem jedenácté, často i dýl.

Vím, že to je špatně, jsem trvale nevyspalá, unavená, navíc jezdím do práce autem a celý den sedím, do toho mě pernamentně honí chutě na sladké, takže pomalu a plíživě začínám tloustnout, i když zatím mám váhu v normálu. A to jsem měla a zatím snad ještě mám hezkou postavu. Často mě trápí zácpa a málo piju.

Nedokážu posoudit, jestli si toho na sebe beru hodně nebo jsem jenom neschopná a líná. Vždyď teoreticky bych měla mít pohodový život. V práci končím relativně včas, mám jedno zdravé, chytré a v mnoha ohledech samostatné dítě. Nechápu. Jsem v daleko větším zápřahu než v dobách na rodičáku.

Proto moc nedokážu chápat stížnosti matek na md jak nic nestíhají. Nikdy předtím ani potom jsem neměla tolik volného času jako právě na md. Zlaté časy!