K tomuto tématu mě inspirovala Mandelinka a její přístup, který pokládám čím dál tím víc za zdravý.

A v kontrastu jeden známý, se kterým jsem se nedávno potkala a chvíli jsme povídali a udivilo mě, že ten člověk pojímal jako nepříjemný problém spoustu věcí z běžného denního života, nad kterými by mě ani nenapadlo se pozastavit. A není to žádnej extra stařec, je mu cca 50.

Tak tady nad tím přemýšlím a zatím jsem dospěla k závěru, že převážnou většinu věcí si lze nepříjemně zkomplikovat (ale případně i vylepšit) jen vlastním myšlením, a že hlava je velmi zásadní faktor v tom, jak prožíváme život (a i trochu jak ho ovlivňujeme lidem kolem nás).

A čím dál víc je mi sympatickej nesentimentální přístup, jehož představitelem je tady pro mě tak trochu Mandelinka (i když určité výhrady by se taky našly). To, že se ten člověk nelituje a neulpívá na tom špatným, co se mu v životě stalo, ale kouká se spíš dopředu než dozadu a kouká se tam s optimismem.

A pozor, nemyslím tím vyřehtanost a zavírání očí před problémy, ale spíš když už nějaké jsou, tak věcné řešení bez zbytečného patlání a přemítání, jak moc velkej je to problém a jakej já jsem vlastně chudák, případně roznášení špatné nálady po celém okolí. Případně sebemrskání představováním černých scénářů a "coby kdyby", a to nikoli ve formě "vyhodnotím, jak nejhůř to může dopadnout, a připravím se i na tuto variantu, aby mě to nezaskočilo", ale neustálého v podstatě neplodného promítání těch černých scénářů v hlavě.

Protože si myslím, že i když je asi zákonitý, že se nám všem občas dějou věci, který bychom radši, aby se neděly, tak je zbytečný se tím trápit víc, než je nezbytně nutný, a kazit si radost z těch zbývajících věcí, ze kterých se těšit lze.

Jak to máte vy?