Taky jsem spávala špatně a všechno mě rušilo. Manžel mi říkal, že nejsem normální a já se na něj strašně zlobila, že je ignorant, kterej neví, co čem mluví, protože jeho neruší nic, a že se mnou nemá pochopení.
Pak se narodily děti a nastaly roky nočního vstávání, kojení, utěšování a já byla totálně nevyspalá, když po takové noci ráno zakokrhal kohout a vzbudil mě, byla jsem vzteky bez sebe.
Začala jsem si ale všímat, že čistě spánek není to jediný, co mě nabíjí. Že i když třeba po probuzení nějakým zvukem brzy nad ránem zůstanu jen ležet v posteli a uvolním se, tak z té hodiny co jen tak ležím se třeba jen na pár minut hluboce uvolním a propadnu se do jakéhosi polospánku, je to někdy víc nabíjející než spánek.
A tím jsem se v tohmle ohledu víc uvolnila, přestala trvat na tom, že "přeci musím spát, jinak je to špatný", přestala se vztekat, že se nevyspím a začala si všímat toho, jak se druhý den doopravdy cítím a zjistila jsem, že to většinou zas tak hrozný není, že jsem si myslela, že to hrozný je, ale to "hrozný" co se mi třeba následující den dělo, často nemělo s přerušeným spánkem moc co dělat.
A to ve finále pomohlo tomu, že už se tolik nebudím, když se vzbudím, tak líp usnu, no a když už neusnu, tak mi to většinou nevadí.
Dětem je teď 4 a 7 a občas se pořád v noci budí + bydlíme na venkově, takže přírody venku je dost.