s dcerou jsme se (hlavně manžel) učili asi do 6-7 třídy, pak jsem to zakázala (dcera hodně spoléhala na nás, na naše připomínání), nevím, jestli to až tak potřebovala, ale myslím, že jí to dost dalo - teď už jen občas vyzkoušet ze slovíček a pod. na přijímačky na sš se učila už sama... se synem už se učíme méně - on to na rozdíl od dcery moc nemá rád, takže jen když si řekne nebo mají z něčeho psát, ale to si vlastně taky řekne sám, má rád, když si třeba o látce povídáme, v příroďáku mu připomenu, že tenhle strom roste tam a tam, že tyhle kytky jsme okukovali tam a tam, v dějepise zase rozebíráme tu lidskou stránku dějin, miluje drobné poznatky a perličky, na které si vzpomeneme nebo najdeme na netu či v knížkách, oblíbená je otázka "padouch nebo hrdina" u známých historických osobností (hledáme motivy a pohnutky, nemám ráda ty učebnicové škatulky)...
oba mají dobré známky, učitelé je chválí, kdybychom jim ten čas nevěnovali, byli by třeba taky dobří, ale asi by víc vystoupily jejich dys a různé drobné "nestandardní" odchylky