Odešla jsem v den 18.narozenin. Během terapie jsem napsala "knížku" o věcech, o kterých jsem tehdy nezvládla mluvit, přitom mě ničily. Tady je kousek, lehce promazaný, o etapě, kdy jsem právě z domova odešla. Ale po třech měsících jsem měla to největší štěstí v životě, teda nemluvím teď o dětech - ty jsou ještě větším štěstím, ale bez tohoto štěstí by nikdy žádné děti nebyly. A "pohádka" o Popelce díky tomu dopadla dobře.



Tak jo. Tady je další pokus. Už je sice hodně pozdě, ale zvládla jsem to. Tak dlouho mi trvalo, než jsem to překonala a ty květiny fakt donesla. Sedím ve „svém“ křesle, v hlavě pocit, že možná nejsem úplně nejšpinavější na světě. Povídáme si o .... .

„A co rodiče? Co říkali Vaši rodiče, že odjíždíte do ......?“ „A kde jste vůbec byla mezi narozeninami a odjezdem do .......?“


COOOOOOOOO?


Tohle je rána pod pás. Proč se ptá?

„No víte ….“ „Já ……“ Jen polykám. Nevím, co jí říct. Tak já přežiju květiny, celou chvilku se necítím špinavě. Abych se po chvíli cítila ještě špinavěji, než kdy před tím. Stydím se. Tolik moc se stydím.

„No víte …“

„Jo, takže jste byla bezdomovec.“

Mlčím. Co na to říct. To slovo zní tak příšerně.
..
.
.
.
.
A ona mi teď řekne BEZDOMOVEC.


Chci jít domů a už se nikdy do terapie nevrátit. Odcházím a brečím tak, že zakopnu a spadnu ze schodů, když utíkám dolů. Už nikdy nepřijdu.


Ale tohle jsem jí nemohla říct dopředu. Tohle jsem nechtěla nikdy nikomu říct. Ty tři měsíce byly náročné. Neměla jsem kde spát. Neměla jsem se kdy umýt. Díky Bohu jsem neměla ani menstruaci. Bála jsem se. Pár nocí jsem přežila ve sklepě, pár u babičky. Jenže ona nechtěla. Prý by šla proti rodičům.
Jsem na světě úplně sama. Opuštěná. Kdybych umřela, nikdo by si toho nevšiml. Neměla bych hrob, nikdo by za mnou nikdy nepřišel. Asi bych skončila někde mezi odpadky. Nechci žít. Nevidím žádnou cestu ven. Udělám maturitu. Ale co potom? Kde budu? Co bude?
Nemám peníze. Jediné, co mám, je permanentní hlad, strach, stud.
Mám brigádu v nemocnici. Odcházím pomalu a jako poslední. Snědla jsem kousek ze zbytků, které nikdo nechtěl. Je mi samotné špatně ze mě. Tohle jsem si už na základní škole slíbila, že nikdy neudělám. Jdu pomalu, jsem poslední. Zavřu se v šatně a chci usnout. Ráno se vytratím a půjdu do školy.
Rozsvítí se světlo. „Co tu děláš?“ „Je to určitě zlodějka, zavolejte policii.“
„Prosím, nejsem zlodějka.“ „Prosím …“

V nemocnici se ztrácely věci, ale slibuji, že jsem to nebyla já.

„Policie.“ „Proč nejsi doma?“