Od března do listopadu 1945 znásilnili vojáci Rudé armády na území dnešní České republiky tisíce žen, mnohé i ubili. Téma je ale podnes tabu, čeští historikové se mu zatím nevěnují.



K smrti vystrašené patnáctileté holky schované před rudoarmějci pod uhlím a matky s malými dětmi třesoucí se o čest a život. Příchod rudé armády se pro tisíce československých žen proměnil v nepopsatelnou hrůzu, kde však po sedmdesáti letech hledat přímá svědectví tehdejšího teroru? Pomoci může i náhoda, dokonce i lidé z nejbližšího okolí, rodina či přátelé. Autor tohoto textu se třeba každý týden potkává se sedmačtyřicetiletým spolužákem z ostravského Matičního gymnázia Milanem Krupou, o neblahé události v jeho rodině z jara 1945 však dosud nepadlo ani slovo. Přitom jeho babičku Hedviku rudoarmějci hromadně zneuctili, načež ponížená žena na následky zranění zemřela.

Třiasedmdesátiletý syn znásilněné Rudolf Krupa je svým způsobem rád, že se o násilí páchaném rudoarmějci na civilistech může někomu veřejně svěřit. "Muselo to být strašné, za dva tři dny poté maminka zemřela. Vlastně mám na ni jedinou vzpomínku: leží mrtvá v posteli, na těle svaté obrázky, lidé pláčou a všichni mě hladí po hlavě a chlácholí, že je pouze nemocná."


"Dvacátého sedmého dubna potkávám v Brně svého přítele lékaře. Strhané rysy obličeje, uplakané oči. V noci vtrhlo k němu několik vojáků Rudé armády a chtěli znásilnit jeho ženu. Jeho stařičký otec klekl na kolena a říkal jim, že po čtyřletém žalářování se vrátil z koncentračního tábora, a prosil, aby ušetřili rodinu. Byl puškou surově odstrčen. Vojáky byla pak znásilněna nejen žena lékaře, ale i desetiletá dceruška."



K zamyšlení:

Proč muselo uplynout tolik let od revoluce, než se začalo mluvit o tom, co Češi spáchali na německých civilistech včetně malých dětí?
Proč tak dlouho trvalo, než se veřejnost dozvěděla o masakrech typu "Švédské šance?"
(a proč se dodnes najdou lidé, kteří se domnívají, že si strašlivou smrt všichni ti lidé, včetně staříků a kojenců, zasloužili?)

A proč se dodnes nemluví o deportacích z Čech do ruských gulagů na konci války, o transportech z koncentráků nikoli domů, ale rovnou také do gulagů?

A o zvěrstvech Rudé armády během "osvobozování" se dodnes nemluví téměř vůbec. Jednotlivé případy, které se dostaly na světlo se považují spíše za nešťastnou náhodu (např. Květa Fialová).

Obecně vzato je toto téma sráženo a shazováno jako nepravděpodobné, vylhané, nebo cynicky komentováno zhruba slovy "Když se kácí les, létají třísky", popř. jsou činy vojáků Rudé armády komentovány slovy, že za to byli většinou potrestáni...