Shrekyně, to je iluze, že z každého bordeláře vyroste pohodový a úspěšný člověk. Můj manžel bordelář je úspěšný, ale pořád něco hledá a pohodový u toho není ani trochu. Naopak se vzteká a trpí paranoiou, že jsem mu hledanou věc uklidila. Poslední dobou už ztrácím schopnost nadhledu. Dříve jsem se smála, že tam, kde jsme věc našli, tam bych nic neuklízela (většinou pohozeno a zahrabáno), ale on není schopen sebereflexe. Tak mě přestalo bavit se tvářit, že se mě to nedotýká. Pomáhám mu hledat dále, protože on v tom vzteku je schopen rozhrabat vše kolem a to tak, že macecha míchající Popelce čočku s popelem je proti tomu neškodný žabař. Jsem vyčerpaná a když zase slyším jeho ublížený hlásek, tady jsem měl... , tak mi tlak vylítne, že slyším jen vlastní srdce. Oni bordeláři mohou být v praktickém životě dost nepoužitelní a chaotičtí. Soužití s nimi prostě není lehké. Ale dítě sedající si na pohovku ve venkovním oblečení, jak píše zakladatel, považuji za naprosto normální vzorek dítěte. Naopak dítě starající se o pohovku by mi přišlo scifi.