MR, a jsi skutečně otec - nemyslím, jestli jsi ty děti zplodil,

ale uvnitř, v duši, v srdci, přijal jsi otcovství? - nutnost furt vychovávat, upozadit svoje zájmy, mít na zřeteli neustále prospěch a budoucnost synů, furt je živit,komunikovat, obětovat jejich dobru své pohodlí a čas atd., skutečně převzít zodpovědnost za jejich život?

Já tak pozoruju, že většina mužů, rozvedených i nerozvedených, se v tomhle chová, s prominutím jako sráči - tady to dost hořce a asi vyhrocený případ popisuje 77mikráska.
Fotřík má dítě ne za člověka, jehož život je mu na dlouhá léta shůry svěřenej, ale v lepším případě jako jednu ze svých volnočasových aktivit a nutný opruz se snaží přehodit na okolí - ženu (a ta je pak pochopitelně zpruzelá a unavená), prarodiče, školu...

Obávám se, že k situaci, kterou popisuješ, by vůbec nemělo dojít. Jak to přijde, že Tvoje současná manželka vůbec dojde s mladým do konfliktu? Ty máš být neustále během vašeho společného času nárazník a mediátor komunikace a máš mít pod kontrolou, co se dělá během vašeho společnýho času, ne že po nějaký době dorazíš k rozjetý hádce o sežraný jahody (kde jsi byl, když je žena trhala a myla a když je kluk jedl?) Jako cháp
u, že to třeba nejde zařídit, když máš zrovna první den chřipku, ale to je výjimka!

Buď doopravdy celou duší táta, to je klíč, ale taky strašná fuška, to vím, a lidi se z dřiny rádi vyvlíkají. Jenže když chceš dobrej výsledek, tak je to nutná podmínka, výsledek to pravda úplně zaručit nemůže, to záleží na všech zúčastněných.