Je mi to moc líto. Před 3 lety jsem nechala uspat naší skvělou boxerku (bylo to mé první rozhodnutí o eutanazii). Navíc táta (skoro 80) si přál jí pochovat doma, tak jsem kopala hrob. Je to strašný tlak na psychiku a nevím, jestli bych to ve 12letech (tuším, že tolik asi je tvé dceři) zvládla. Mě můj první a nejskvělejší pes umřel, když jsem byla o pár let starší (15) a zrovna jsem byla s vážným zraněním (úraz a popáleniny elektrickým proudem) v nemocnici. Máma dodnes říká, že to čubina vzala na to sebe. Asi bych v té době šílela a hysterčila... Dalšího velmi vážně nemocného pejska (skoro ještě štěně)nechal uspat táta, když mi bylo cca 17, jsem ráda, že jsem u toho nebyla.

Já bych prděla na loučení, spíš bych využila, že holka není doma. Pak bych raději vyrobila nějaký křížek na hrobeček.