Krevetko, upřímnou soustrast...kolikrát s říkám, že každý den s našimi milovanými je vlastně svátek
.
Ztráta každého, kdo měl pro druhého hodnotu, strašně bolí a ten člověk chybí...i si uvědomuju, že z mé rodiny jsem já zůstala nejstarší...divný pocit...a vlastně budu ráda, když budu jednou druhým chybět - že jsem nežila nadarmo.
V té bolesti moc nepomůže ani víra nebo vědomí, že "duch" člověka žije dál...(mám i velmi silnou a nečekanou osobní zkušenost...)
K dotazu - my nikdy žádnou otevřené rozloučení neměli...ani bych možná nechtěla vidět...pro mne ten člověk žije prostě dál a chci ho mít v těch vzpomínkách živého...navíc pro mě je tělo "jen" dočasná schránka...naposledy jsme pochovávali mamku...prostě jsem i fyzicky cítila, že tam v té rakvi sice fyzicky je, ale ve skutečnosti není.
Ale každý to má jinak, a proto každý potřebuje jiný způsob rozloučení...možná bych dala spíš na babičku, aby ona cítila, že je to podle ní "správně"?
Stejně myslím, že důležitý je ten akt rozloučení...s otevřením, nebo bez...
Hodně sil.