Přidat odpověď
Blbě...a taky mi to v Konvalinčině tématu "cinklo"...říkala jsem si, že je prostě na kritiku zvyklá, že ji očekává, že jí je nepříjemná a možná se jí obává (a tak se snaží jí někdy vyhnout a někdy přechází na chvíli do agrese)...není divu, pokud v tom vyrostla, přizpůsobila se a vybrala si přesně takového partnera, který ji vlastně dopřál to, co znala z domova.
A jak z toho? Uvědomit si vlastní hodnotu, že už nejsem malá...že jsem vyrostla, že jsem plnohodnotný partner a nemusím se zodpovídat partnerovi ze svých činů nebo úmyslů...a řekla bych, že ani běžných potřebných výdajů.
Jenže tohle jaksi polosubmisivní jednání toho druhého provokuje k tomu, aby s člověkem opravdu zametl...
Myslím si, že určitě u určité osobnosti, která je schopná sebeuvědomění a změn, jde tohoto změnit "jen" pouhým jiným náhledem na sebe a situaci, ale u valné většiny lidí je potřeba někdo, kdo je navede a dopřeje dotyčnému prožít a ukázat svoji kvalitu, hodnotu a sílu...a to není z minuty na minutu...je to běh na delší tra´t, protože to klade velké nároky na to, aby si člověk uvědomoval svoje emoce, proč co cítí a proč to dělá...aby začal žít uvědoměleji a nenechal se stáhnout známými pocity a emocemi a nesklouzával zpátky do toho známého.
A taky je potřeba se vymanit z pocitu OBĚTI....role oběti je velmi destruktivní a vede do "pekel".
Předchozí