Z+2 - no, tak já tedy opravdu nestojím o to, aby byl syn na mě fixovaný bůhví do kolika (a není to o tom, že by byl vyloženě fixovaný jenom na mě, odmalička dost času tráví i s babičkou a manželem, od jeho 3 let chodím do práce, kdy vždycky 2 dny za sebou jsem ho viděla v podstatě jen ráno, večer už spal)...a jsem ráda, že se pomalu osamostatňuje, u něj je to prostě ta kombinace dysfázie a úzkostné povahy, to nejde brát úplně jako u jiných dětí....na něj odmalička žádný nátlak nefunguje, jediné, čeho dosáhneme je, že se sekne ještě víc a je to začarovaný kruh...ale kdo tohle doma nemá, nepochopí, v tom zase nic proti tobě. Pro mě je důležité, že vidím, že ty pokroky dělá, i když maličké a jde to pomalu, ale jsou tam...konečně začal bez stresu sám večer usínat, sám si naplánoval, že od září bude část cesty do školy chodit sám (jezdíme několika prostředky MHD), že si sám jde něco vyřídit nebo o něco říct...jasně, vím, že podobné věci zvládají i mladší děti, ale on je v tomhle prostě o pár let pozadu...no a co...důležité je, že tam ten pokrok dopředu je....poslední dva měsíce nestačím koukat, hodně se změnil...