žijeme na vesnici, obchod, škola, školka sice "jen" 2 km, ale po silnici bez chodníku. Nejbližší město 25 km. Jsme tu 25 let, několikrát jsme v různých etapách života uvažovali zda nechceme změnu, když byly děti větší, měly také svůj hlas.
Máš pravdu, že dojíždění je minusem, taxikaření dětem, nákupy, přepravy za kulturou - to vše vyžaduje určitou logistiku.
Protiváhou je pro mne zdravé životní prostředí - původně jsme z centra města odešli se čtyřletým synem a půlroční dcerou kvůli synově alergii na smog a prach, byl věčně nemocný. To se rapidně změnilo a já si troufám říct, že nemocnost dětí byla nesrovnatelná s dětmi mých městských kamarádek. Plusem je komfort prostoru a kvalita bydlení - jak v domě, tak na zahradě. Nakupování mne nebaví, takže na logistiku plný špajz a mrazák a využívání sezónní úrody jsem si rychle a ráda zvykla. Líbí se mi možnost mít zvířecí mazlíčky, pořídila jsem si včely, může tu být libovolné množství návštěv, klavírní improvizace v půl třetí ráno, na kterou se vzpomíná dalších x let a v létě žití na zahradě - pro mne pozitiva. Poznáme jaké je roční období i jinak, než pohledem do kalendáře. Dokud byly děti malé, pracovala jsem ve městě, ráno je vozila do školy, odpoledne si užila krom rozvozu po kroužcích svoje aktivity - sport, kulturu, kamarádky. Děti jsou jednoznačně manuálně zručnější, samostatnější než většina jejich městských kamarádů. Teď už máme doma jen jedno "dítě" - 17 let, loni jsme mu platili ve městě intr aby měl zázemí mezi školou a bohužel pozdními tréninky a ráno mohl později vstávat. Já jsem začala dělat "na sebe", hodně pracuji z domu, občas se obleču "za dámu" a vyjíždím za klienty - a moc ráda se vracím. Dům jsme kompletně zrekonstruovali a co nejvíce "zautomatizovali", několik let jsem tu měla cca 4 měsíce v roce babi - věk hrubo přes 90, zmizely prahy, vybudovali jsme bezbariérovou koupelnu, atd. Našla jsem úklidovku, se kterou jsem spokojená a používám ji v různých etapách buď dvakrát za rok, nebo dvakrát týdně - podle toho, kolik mám práce. Zahradu máme co nejvíc "bezúdržbovou" krom záhonku, jejichž velkost se mění podle toho, kolik máme času a sil. Pojmenovali jsme si okamžik, kdy bychom šli pryč - tj. kritické body typu že nebudeme moct ani jeden už trvale řídit, MM říká, že by tu zůstal i sám, já si myslím že já ne, ale jistá si nejsem. Pokud se nestane žádný průšvih a když vezmu naše rodinné dispozice, máme před sebou ještě minimálně 20, optimálně 30 let, kdy tu můžeme v pohodě žít. Mám byt blízko našeho města, bydlí v něm moje matka, ten je na dochodnou na středisko a se zastávkou MHD před domem, hned vedle je dům s pečovatelskou službou, má jedinou nevýhodu, je to 1. patro bez výtahu. Počítám s tím, že ho jednou vyměním za přízemní ve stejném bloku (ty jsou o pokoj menší, nebude to problém, máti se zatím komfortu tří pokojů nechce vzdát a já nemám důvod ji k tomu nutit. Ten budu mít jako pojistku pro případ, že budeme chtít být za každou cenu soběstační co nejdéle. Zatím to vypadá, že v rodině máme vzájemnou pomoc zažitou a tak jako my jsme vozili děti po kroužcích a dnes užívají po dohodě rodinná auta a čenžujeme je různě podle toho, kdo jak velké potřebuje, že jim nedělá problém pomoct nám, když je to opravdu třeba - zatím je to párkrát za rok to, že tu někdo bydlí po dobu našeho cestování kvůli zvířatům a občasná "brigáda" spojená s vývařovnou u maminky - tenhle víkend je tu dcera s přítelem, včera jsme byli všichni i se syny v hospodě, dnes bylo na pořadu dne dřevo a večer jsme s dcerou probraly její šatnu, zítra jdeme dopo k vodě a odpolko už chystáme tábor na příští týden. Momentálně s námi žije manželova dlouhodobě nemocná matka, to, že soužití prožíváme docela v klidu přičítám tomu, že opravdu máme všichni možnost soukromí a naše "zvláštnůstky" o sebe netřískají na malém prostoru. Mám pocit, že žiju vlastní sen a strašně se bojím, kdy se co sesype.