Inspirováno tématem o ukřivděném dítěti, protože naše pětileté dítě cítí křivdu imrvére. A reaguje na to vztekem. Má neustálý dojem, že má na něco nárok. Mít určitý počet pohádek, mít několikrát dobrůtku, mít každý den zmrzlinu, mít neustále pozornost, mít nějakou hračku, protože jí zrovna chce...ať děláme, co děláme, nedaří se nám mu vysvětlit, že to tak fakt není, že žádný takový nárok neexistuje. Každý den to řešíme několikrát (kolikrát opakovaně jednu a tu samou věc) už hodně hodně dlouho a žádný posun. Prakticky na každé NE reaguje vztekáním a úpornou argumentací "že on ale chce" "že dnes přeci ještě neměl" apod.
Dneska - ráno se dožadoval nanuku. Odpověděla jsem, že si jednak nemyslím, že na to dnes bude počasí, dále že je ještě brzo a že mám dojem, že snad ještě ani nesnídal (nebyla jsem si jistá, jestli mu manžel něco nepřipravil, když jsem byla v koupelně). A položila otázku, jestli teda už snídal. Několikeré zmatečné ano-ne, nakonec že jo. Tak se ptám "A co?" Mladík plácne něco, o čem vím, že došlo. Několikrát se opakovaně ujišťuju, že si je tím jistý. Tvrdí že jo. Evidentně došel k názoru, že obdržení nanuku souvisí se snídaní. Jdu se ještě ujistit k manželovi. Samozřejmě mu nic nedával. Jdu mu udělat snídani a zároveň ho informuju, že mi lhal kvůli nanuku, takže dneska za trest žádnej nanuk. Scéna. Řešíme to nějakou dobu, opakovaně vysvětlujeme. Dvě hodiny poté - "Můžu mít nanuk?" "Nemůžeš, přeci ho máš zakázanej" Scéna "A próóč? Vždyť jsem dneska ještě žádný neměl..." Mívám chuť mlátit hlavou o zeď. Jiná dnešní scénka - chce něco, co jsem koupila po jednom kuse každému dítěti. "Ale ty už jsi svoje snědl včera, tohle je sestřičky." Vztekání "Ale já jsem přeci dnes ještě neměl..."
Je to nějaká běžná vývojová fáze nebo obdobíčko nebo co? Řešil někdo něco podobnýho? Podařilo se to nějak vysvětit nebo do toho dorostou nebo to mám připsat k jeho specifikům a problémům, kterých má hromadu?