POkud vím, je to chorvatskej výraz ("paštetari"). Je docela letitej, možná už z 60. let. Typická česká rodinka jezdila do Jugoslávie (víceméně to znamenalo do Chorvatska) autem pod stan, s připraveným menu: chleby s paštikou, řízky, jídlo zavařený do sklenic atd. - v hlavě místním utkvěly nejvíc ty chleby (koupačka - slunění - čas svačinky: maminka vyndává chleby pro celou rodinku) - odtud přezdívka, pak docela i obalovaný řízky (jídlo tehdy v Chorvatsku neznámý) a vůbec celej ten systém doveženýho jídla. Češi měli snahu moc neutrácet, sama cesta bejvala relativně drahá, na místě se kupovala zmrzlina (kdejakej českej pamětník, kterej od tý doby ani v Chorvatsku třeba nebyl, vyhrkne zpaměti: "Sladoled!") a další drobnosti, který se dovézt nedsly. Do restaurací se moc nechodilo, mnohdy třeba jednou za pobyt. Přezdívka je to hanlivá. V minulosti se to lišilo od převažujícího modelu - prim v jugoslávský turistice hrály hotely a v nich hlavně organizovaný velký zájezdy (vzdáleným dědicem je třeba naše dnešní Vítkovice Tours, která z toho základu vzešla, řada českejch podniků organizovala podnikový dovolený v konkrétních resortech v Chorvatsku a v Černý Hoře). Takže to bilo do očí. Ale v zásadě se tím hlavně mysleli šetřílci, který místním nedaj moc vydělat.
Po osamostatnění Chorvatska postupně ta velkozájezdová turistika ustává, místo ní se zavádí to, co známe dneska - individuální turistika, částečně hotelová, ale víc a víc s ubytováním v soukromí, v penziónech, apartmánech. V tý době ta přezdívka znovu chytila druhej dech, protože Češi byli mnohejma považovaný za turisty, který přinesou malej výdělek a přitom zabíraj místo Němcům, Britům a dalším z movitějších zemí.