Asi nejvíc mě rozčiluje neschopnost akce. Tetičky zdědily po rodičích na třetiny domek, chalupu a byt. Čtyřicet let rokovaly nad tím, že si to převedou tak, aby každá měla jedno z toho, ale celé, aby se to jednou nebylo na desetiny a potomci se nehádali. Byly ve shodě, kdo bude mít co. Jedna bydlela na chalupě, jedna v domku a jedna v bytě, tak nebylo co řešit. V čtyřiceti letech umřely, je to na desetiny a potomci se hádají.

Tohle třeba nechápu. Tedy chápu, že se věci nestíhají. Taky mám hromady plánů, jak udělám tohle, tohle a tamto a nestíhám to nebo na to zapomenu. Takových věcí mám hromady, ale aby mě něco trápilo, pořádala bych čtyřicet let několikadenní lítostivé kongresy s příbuznými a nikdy bych se s tím ani nepokusila něco dělat, to prostě nepochopím.