protože jídlo znamená život, potřeba jíst je základní životní potřeba, předpoklad přežití. Dříve většina lidí pracovala od jídla k jídlu, museli na něj myslet pořád, hlídat si zásoby, plánovat. Možná s výjimkou těch oblastí, kde něco rostlo celý rok a stačilo si utrhnout (ale tak idylické to asi nebylo nikdy?). Kdyby tento přirozený pud neměli a vzpomněli si jednou denně, že mají jíst, tak by možná v danou chvíli neměli co. Sama kolikrát přemýšlím, jestli mám zdravý vztah k jídlu, protože na něj myslím prostě pořád. Těším se na jídlo, přemýšlím, co si dám a jsem kombinace prasete a výživové fanatičky. Jeden den si dám levnou sekanou z obchodu s chlebem a druhý den se patlám s něčím zdravým. Jsem schopna mít celý den chuť na zralou broskev nebo meloun a dokud je nedostanu, tak je pořád vidím a cítím tu šťavnatost a vůni. Přitom vůbec v jiných věcech nejsem požitkář, ale velkou část dne myslím na něco dobrého. A myšlení na jídlo je teda pro mě extra ztráta času, i když příjemná. Podotýkám, že nemám nadváhu, mám velikost 38/40, 174/66, ale jím pořád, jsem jako mimino, je to nákladné, poslouchám "vtipné" poznámky, že pořád tahám svačinky a řeším jídlo. Skoro se stydím na společných akcích, že musím jíst, pořád poslouchám nějaké komentáře, že to s tím jídlem hraju, že není možný, když tak žeru, že nejsem tlustá, každý má potřebu to komentovat. Jenže když se nenajím, tak je mi zle od žaludku a mám takový hlad, že jsem schopná stropit šílenou scénu, předpokládám, že v tom stavu bych byla schopná i zabít zvíře (což mě za syta maximálně děsí a odpuzuje).