Valkýro, u nás se nežije jídlem, ale jeho příjmem, taky je to dost náročný.

Oběd u mé matky:
"Tak, co není to málo (moc) slaný"
"je to dobrý"
"není to vysušený?"
"ne, je to akorát, fakt dobrý"
"to zelí mělo být sladší, viď"
"ne, mami, je moc dobrý, opravdu"
"nechceš přidat?"
"díky, mám dost, ale moc mi chutná"
"prosim tě, mám tu toho na lžíci, to dojez, copa s tím"
"děkuju, fakt už nechci"
" a nechceš kousek masa jen tak?"
"ne.."
"máš to dost politý?"
(někdy v této fázi omdlívám)

Oba 2 případy pokládám za zasuté vzpomínky na hlad v kombinaci s bývalou nedostupností některých surovin.