tak se mnou chvílema hormony mlátily, ale dojala jsem se obvykle při nablblé reklamě na pojištění a podobně
v souvislosti s dětmi jsem vždycky bývala a stále jsem hlavně v úžasu... když mrňavku nevidím třeba dva týdny, mám pak pocit, že je najednou úplně jiná, je větší, starší, vyspělejší, prostě celý ten vývoj, který nevnímám při každodenním kontaktu se najednou smrskne do těch dvou týdnů a já na ni zírám v úžasu a tak to mám i s těmi staršími...
jinak je samosebou miluju, tváří v tvář mám tendence je pomazlit, pohladit, ale v práci si na několikrát ani nevzpomenu, prostě si mateřské city počkají až na kontakt (teda jasně, v hlavě je mám pořád, ale tak nějak na pozadí)