Nepřepínám, jsem matka na 100%. V mateřství se řídím instinkty. Miminko chci mít u sebe pořád, postupně se přirozeně odpoutáváme, jak dítě roste. Když není dítě se mnou, snažím se moc neděsit, zda je ok. Je taky rozdíl, jestli jde o miminko, o které se stará tatínek nebo babička, nebo zda desetileťák jede na tábor.

V šestinedělí jsem se dojímala štěstím nad vytouženým miminkem a plakala asi třikrát. Postupně jsem se normalizovala, ale dojímavější jsem. Těžko říct, zda je to věkem, či mateřstvím. Ovšem první den ve školce jsem obrečela (já, dítě se překonalo a zvládlo to hrdinně bez slz)