Mala Stepko, díky za názor, z tohohle pohledu mě nenapadlo se na to podívat, i když to přesně zapadá. V momentě kdy se dostanu do situace, která mi připomíná dětství, jakobych se do té doby vrátila a stejně tak se i cítím a reaguju. Ale neuvědomuju si, že už v té době nežiju, že to není už má matka, která přede mnou v ten moment sedí a jedná se mnou jak s hadrem na zemi, že už se tak nemusím cítit a můžu se bránit a jednat úplně jinak, jelikož jsem dospělá. A hlavně bych si měla uvědomit, že to že mě máma neměla ráda a říkala mi ty hrozné věci, že jsem něco míň, že nikdy nebudu dost dobrá a že jsem taková nebo maková včetně toho všeho ostatního, co se u nás doma dělo, že to neznamená, že to je pravda a že taková jsem. Jelikož pro vás ale v dětství je rodič ten, který řídí pravidla a kterýmu nasloucháte, neumím se od toho stále odprostit a ty pocity, že nejsem dost dobrá a že jsem něco míň, stále ve mně jsou. A taky - vypadám stále dost mladě, furt jak taková holčička :) A spousta lidí se mnou jedná s jak nějakým malým fakanem a ne s dospělým člověkem. Vím, že člověk tě může ponížit pouze do té míry, do které mu to dovolíš. Ale je to hrozně těžké to ustát, když to je v moc časté frekvenci. Nejvíc mám zkušenost, že se mnou takhle jednaj chlapi, např. ten bývalý šéf. Ale když seděl s chlapem ve svém věku (s mým kolegou, který mu byl taky podřízeným), absolutně si nedovolil na něho zvýšit hlas nebo křičet nebo s ním jednat ponižujícím způsobem...