Přidat odpověď
Já mám zkušenost s nemocným sourozencem, pak s postiženým sourozencem a s nemocným dítětem.
Mám dva bratry. Nejdřív byl ten starší zdravý jako řípa. Nemocný byl ten mladší. Těžký astmatik, neustále po špitálech a lázních. Doma bylo pořád dusno, kvůli jeho záchvatům. Tehdy ještě nebyly Ventoliny a podobné vymoženosti, které poskytnou úlevu do několika vteřin - řešilo se to pohotovostí a jízdou do špitálu na kapačky. Jak brácha rostl, jeho stav se postupně lepšil. Taky přišly lepší léky.
Nicméně staršího bráchu srazilo auto, když mu bylo 17, mně 16, mladšímu bráchovi 15. Nastalo období temna, rozpad rodiny, finanční problémy, přerušení kontaktu s matkou atp. Řekla bych, že psychicky mě to zatížilo hodně.
No ale věc se má tak - máma vloni umřela. A já mám zase dva bráchy. Ten mladší mi hodně pomáhá s tím starším. Vlastně většinu dělá sám - úřady, jednání se soc. pracovnicemi, návštěvy bratra. Nejdřív byl brácha u nás, ale maloměsto, bez nějaké práce pro něj a kontaktů s vrstevníky - pak se po několika měsících podařilo mu vyjednat chráněné bydlení. To taky zařídil "ten nemocnej" brácha, ten, co byl původně rodinná zátěž.... Ten, kterýmu můj otec v záchvatech beznaděje říkal, že je chcípák a neměl se narodit.
No, mám bráchy a jsem za to ráda. Dnes ten jeden přijede na návětěvu, ten starší se sem chystá na víkend.... máme sebe navzájem. Byly horší a lepší časy, ale můj život obohatili oba. A oba je mám ráda.
Předchozí