Taky mám takový arche-zážitky na drobnosti, které spustily podezření.
Dávala jsem nádobí do myčky a on říká: "Nedávej tam ten nůž hrotem nahoru, až to budu vyklízet, tak se o to říznu".
Skončilo to souvislým vyčítáním a vyvoláváním viny za úplně všechno - už jsem pak měla pocit, že i špatně sedím v prázdné místnosti. Ta hra výrazů v jeho obličeji, když si měl kolem mě projít pro knížku do knihovny, byla na cenu Thálie: od únavy z toho, že zase překážím, přes milosrdné tolerování, pousmání se nad vlastní velkorysostí, nervozitu z mnou způsobeného zdržení jeho důležité práce... Brrrr.
Ono se to špatně vypráví, velká část spočívá v drobnostech, tónech hlasu, neverbální komunikaci, nemluvení, urážení se. Není to frapantní týrání, kdy ti jednu střihne. (ne že bych tento typ zlehčovala.) Když se to člověk snaží vyprávět, nakonec zjistí, že nemá žádná brutální dramata, kterými by to doložil - a lidi si myslí, že jsi přecitlivělá hysterka, paranoidní, netýkavka, a tak...