Jako matka bych dopustila cokoliv a byla bych ráda, že mě pozvali.

My na naší svatbu nechtěli zvát nikoho krom rodičů. Jenže pak dva týdny před svatbou mi zemřel dědeček a my pozvali i mou babičku, aby přišla na jiné myšlenky. Babičku neměl přes celou republiku kdo přivést, tak jel i strejda s rodinou. Takže pět lidí navíc. Měli jsme mít svatbu na odlehlém místě, jet tam lodí a mít hostinu v malém hotýlku, ale vešli bychom se i s pěti navíc.

Na základě pozvání těch pěti lidí se ale ukázalo, že musíme pozvat tyhle lidi symetricky taky ze strany ženicha. Takže prarodiče a tetičky s rodinama. No a navíc sourozence s rodinou, protože kdo to kdy viděl, aby jela teta s dětma, ale sestra s dětma ne a dědeček bez nich beztak odmítal přijet. Bylo to dalších 22 lidí navíc. Na loď jsme se nevešli a hotýlek měl plno. To znamenalo na poslední chvíli sehnat větší loď a větší hotel, ale to zase bylo na úplně jiné vodní ploše než ta naše kaple, kde jsme se měli brát.

No prostě pakárna. Nakonec se to nějak udělalo, ale všichni uhonění, peníze navíc za storno poplatky a hlavně padla na tu orchanizaci zbytečně moje dovolená a ženichovi příbuzní byli ve finále stejně naštvaní, že jsme je chtěli jen do počtu. Tehdy jsem většinu z nich viděla poprvé a naposledy, takže to asi zase tak důležití lidé nebyli. Byla jsem tehdy mladá a blbá. Kdybych se měla ještě někdy vdávat, tak leda po svém.