U nás jedna byla víc řvoucí, dokázala si mě víc urvat pro sebe. Druhá byla samostatnější, ale tak koukala, rvalo mi to srdce. Ale ta víc brečící se prostě od malička vic prosazovala a já jsem jí prostě nedokázala nechat nechat ležet a brečet kvůli nějaké časové spravedlnosti. To, že jsem je nepobrala obě najednou, mě štvalo asi nejvíc ze všeho.

Dnes vidím, že ta, co se míň prosazuje, trochu rezignovala a stopy to zřejmě zanechalo (anebo stopy nezanechalo chování-nechování, ale prostě prosazující se dvojče).

Ovšem já jsem kojila - vždy obě najednou. Nikdy bych si nedokázala zdůvodnit nekojení. Tohle se týkalo doby mimo jídlo.