Ahoj, chtěla bych znát váš názor. Pokusím se to nějak nezamotaně objasnit, omlouvám se předem za román. Jsem s přítelem rok a čtvrt. Od května spolu bydlíme. Mám u sebe pocit, že to přestávám emočně zvládat, napadlo mě, zda to je závislost? Mě je 38 let, za sebou mám 7 leté soužití, pak několik kratších vztahů /rok, rok a půl/ pak dva roky sama. Přítel 35, za sebou nemá soužití žádné, vztahy spíš kratší a často takové to „intenzivnější kamarádství“. Jeho teorie je, že není dobrý ve vztahu příliš mluvit. Cituji: sdělovat se mají fakta. Taky má problém říct něco negativního narovinu, ale i hezkého. V době chození, kdy jsme bydleli každý sám, jsem byla relativně nad věcí, nikdy jsem neměla problém mít svůj čas volný, své kamarády, do jeho společnosti se ani nijak nehrnu a neangažuju. Popravdě nechápu páry, co se od sebe nehnou, to je šílenství. Takže v tomto na něm nevisím, nepotřebuji vědět, kde je celý den, co dělá každou chvíli. Naopak, možná pokud jsem měla svůj byt a svět, bylo mi líp. Než jsme se sestěhovali, měla jsem za to, že naše mezery v komunikaci jsou problém toho, že se ještě moc neznáme, že pomůže bydlení. Jenže nic se nezměnilo. Z mého pohledu nežijeme spolu, ale vedle sebe. Já to nedávám, začínám se čím dál úporněji snažit „něco se sebou dělat“, abychom byli pár. Abychom byli spokojení. On spokojený je, když nic neřeším! ve mně se hromadí potřeba komunikovat, pár dní a pak to bouchne. Předvedu monolog, jak z Národního, nemám brzdu, protože se snažím vyvolat reakci. Na druhé straně jsou založené ruce, mlčení a zeď, a to o to víc, o co víc já melu. Chápu to, začnu pak být už ironická, jízlivá, lítostivá, všechny polohy, co nesnáším. A tak to jde dokola. Včera už mi přiznal, že vlastně čeká vždy jen až přestanu, že to bere tak, že asi takové vyhrocené situace potřebuju k životu. To mě hrozně zasáhlo, protože já se trápim a ty scény jsou jen toho důsledek. I když je mi to šíleně proti srsti, tak na věci, o kterých si myslím, že by měly být součástí jeho sdělení se už rovnou ptám – což jsem nikdy nedělala, protože s expartnery jsem nemusela. Přijdu si jako STB. Příklad – ve středu mi říká, v pondělí půjdu na pivo s kamarádkou, říkám, že jasný běž, a s kterou. Řekl jméno, které jsem za rok a čtvrt neslyšela, mezi tu partu jeho nepatří. Nechala jsem to den bez reakce a včera mu říkám, tak mi pověz něco o tom tvym rande, tak jako vtip trochu. A on, že to je dáma, co s ní měl nějaké pletky před 15 lety, ale spíš platonicky, a že tak jednou za čas delší, rok cca se potkají na pivo. OK proč ne? Ale já si zas přišla, že ho vyslýchám. Zdůvodnila jsem tedy, proč to dělám. Že kdybych šla sama s kamarádem na pivo, který by nebyl ze skupiny lidí, co partner zná, zkrátka najednou by se z jeho pohledu zjevil nějaký nový Jarmil dejme tomu, že bych řekla automaticky rovnou, co je ten člověk zač a co mě motivuje k tomu scházet se. On mi na to řekl, mě by to, s kým jsi zajímalo jen, kdyby ti tam šlo o život… přišla jsem si v tu chvíli neuvěřitelně poníženě, jako nějaká slepice, co se dožaduje informací, nenechá druhému prostor. Už ztrácím nadhled, přijdu si, jak když škemrám o pozornost, o zahrnutí mojí osoby, do jeho života. Nevím, zda se dobře vyjadřuju. Na čas strávený spolu si nemůžu stěžovat, není ho málo, jinak vesměs splní, co slíbí, je pracovitý, má mnoho plus, a navíc mám ho moc ráda. Proto už začínám hledat chybu u sebe. Jistý známky závislosti mám, chybí mi od něj pozornost, projev náklonnosti, nějaká jistota a stabilita. Té se pak dožaduji, uplně blbě, kontraproduktivně. Také vím, že ho nezměním a hlavně, co je nejhorší, že on neví, co po něm chci, nebo, co by mohl dělat jinak, abych byla spokojenější i já.
PS: Pro dokreslení jeho osobnosti, taková epizoda, když jsme ještě bydleli každý sám. Já jsem měla virózu a byla doma na home-office. On zavolal, kolem poledne, že není daleko, takže dojede. Přijel, oba jsme něco dělali do práce na notebooku. Mezitím jsme se dohodli, co uvaříme k večeři. Uplynuly asi dvě hodiny, já jsem na chvíli usnula, ale jinak dle plánů, že bude večeře, jsem předpokládala, že tam zůstane. Přítel najednou vypne notebook a říká, tak já jdu… dal mi pusu na čelo, obul se a beze slova dalšího odešel. Já zavřela pusu asi až večer ve sprše, aby mi do ní nenateklo. Pak jsem se ho při nějaké příležitosti ptala, že toto působí hrozně divně, že nejde o rozmražené jídlo, ale o to, že pokud z minuty na minuty změním plán, že ten protějšek si snad zaslouží nějaké vysvětlení. A on udivený, že prostě šel domů, protože si vzpomněl, že tam má k té práci, co dělal nějaký nutný podklady.