Jsem z rodiny, kde moji rodiče byli jak nerozlučná dvojčata. Do dneška (55 let od svatby) se stále vodí za ruce, všechno si říkají (oni snad i nahlas společně myslí...).
Když jsem začala chodit se svým mužem, nechápala jsem, že nemá tu potřebu být co nejvíc se mnou, povídat si... Byl to pro mě šok a řešila jsem, jestli mě vůbec miluje. Pomohla mi tenkrát kamarádka, která mě hodila do pohody s tím, že když je se mnou, když jsem zdravá, nazdobená, usměvavá - i kdy jsem nemocná, napuchlá a rozmrzelá, tak ke mně musí něco cítit.
No, jsme spolu 26 let. Nějaké krize samozřejmě proběhly, ale ne proto, že kromě společného života, máme každý i svůj vlastní.

Hele, sedla bych si s přítelem a popovídala bych si KLIDNĚ o tom, jak si každý z vás společný život představuje. Že je samozřejmé nebýt stále spolu, ale přesto minimální informovanost partnera je nutností.