Byla jsem v nemocnici za dětství třikrát - ve čtyřech na nosních mandlích, v jedenácti a skoro v osmnácti kvůli močové infekci. Bylo to v dobách, kdy rodič v nemocnici s dítětem prostě neexistoval, ještě v těch jedenácti byly návštěvy dvakrát týdně. V těch čtyřech letech nás bylo na pokoji asi sedm v klecových lůžkách, nosní mandle se braly bez uspání, pamatuju si, jak peánem vytahují krvavou tkáň, pláč lékař utišil výrokem "a už neplač, nebo tam budeš muset znovu". Jestli mi něco vadilo, byl to nastříhaný časopis na záchodě místo toaletního papíru. Žádné trauma nemám, nevadí mi a následně nikdy nevadil žádný lékařský zákrok, do té samé nemocnice jsem pak chodila ráda na praxi... Ale je fakt, že jsem nikdy netrpěla závislostí na pečující osobě nebo separační úzkostí. Trauma nebo psychické zranění je strašně individuální, co jednoho těžce traumatizuje, jiný si toho ani nevšimne. Možnost pobytu rodiče s dítětem v nemocnici je výtečná, ale démonizace toho, když to nejde, mi přijde poněkud přetažená.