No to ti rozumím. U nás brácha v nemocnici, mamka s ním, my se sestrou s neempatickým otcem nebo u babičky, která byla dobrá, ale po delší době to už úplně nezvládala. O bráchovi se mluvilo jen obdivně, jak to zvládá, o mě se ségrou nikdy (přitom pro obě menší trauma, ségra začala koktat, to bylo dobré alespoň v tom, že si toho dospělí všimly a měla nějakou podporu, pro mne to bylo také traumatické, ale takhle se to neprojevilo, nevím jak, možná jakousi vzdorovitostí, která tedy žádné sympatie nebudila, spíš odpor), takže fakt smůla. Malé trauma, které nikdo nebere a naopak asi jako drzé nebo víc se vztekající dítě jsem budila ještě nesympatie.