Monty

"jen podotýkám, že postoj rodičů a blízkého okolí v tom hraje poměrně významnou roli.
Tam, kde se sebemenší nepohodlí a diskomfort dítěte řeší dramaticky, přičemž se za něj rodič omlouvá a sám se tím vnitřně i navenek "užírá", vzniká ideální podhoubí pro rozvoj traumatu. "

vždycky to prostě neplatí. některé situace jsou traumatizující samy od sebe. Zkus si představit, jak jako šestileté dítě postupně ztrácíš vládu nad vlastním tělem (začne to banálně - spadneš z postele a už se nevyškrábeš nahoru - dodnes se mi to někdy vrací ve snech, celá ta bezmoc) a k tomu všemu jsi ještě sama zavřená v nemocnici, pomoci se nedovoláš (nemůžeš mluvit, nemůžeš chodit a sestra u tebe asi celý den seděte nebude), ničemu nerozumíš, když už jsi z nejhoršího venku tak můžeš jen zírat nad sebe a kolem sebe, protože se nesmíš přetěžovat a návštěvy můžou jen za sklo (až na pár výjimek - cca jednu týdně)...... Za to, aby tam se mnou mohla být mamka bych dala všechno.....
jen dodám, že jsem normálně zvládala odchody rodičů, byla jsem od 20 měsíců v jeslích a následně ve školce. Ale tohle byla prostě extrémní situace. ono i dospělý člověk když něčím trpí tak je zranitelnější natožpak dítě....