Dřív spousta věcí - hlavně pokroky syna, příroda, zážitky, dobrá knížka, film, přátelé... Teď - příroda, když se donutím... Mezi lidi se mi nechce, nemám chuť sdílet svoji špatnou náladu - na druhou stranu mi strašně pomáhá vědomí, kolik opravdu dobrých přátel kolem mám - moc si toho vážím...
Spíš strašně bojuju s tím, že jsem se vždycky snažila žít aktivně - hodně jsme cestovali, sportovali, kola, lyže, voda... a když teď vypustím, tak syn dřepí u PC... Je mi jasný, že prostě dva měsíce prázdnin v tomhle stavu nedám (navíc dohromady s prací), chápu to, že mám vypustit, ale když pak celý den prosedíme doma, každý u svého PC, mám hrozný pocit marnosti - a přitom nemám sílu to udělat jinak...