Byla jsem s dětmi u mamky, nejmladší měl 6 měsíců. Nevěřícně jsem sledovala, co se děje. Obrečela jsem pobořený most v Písku, obrečela jsem zatopený Týn nad Vltavou a šestým smyslem jsem veděla, že v noci voda dostane i městečko, kde žijeme, byť tam není přímo žádná velká řeka. Ještě v noci mi volal manžel (ten zvuk vyzvánění v noci nezapomenu, věděla jsem, že se TO stalo), že je městečko zatopený, stržený most a pak k ránu mi volal znovu, že přišla druhá vlna z druhé strany a postižená je další část a stržený ostatní mosty a hráze. V podstatě ti, kdož šli večer do práce do fabriky, se neměli jak dostat domů na druhý konec města. Kdyby obě vlny přišly současně, tak je to doslova pro město v relativní rovině likvidační. Ve městě první dny netekla městská voda, ten povodňový den nefungovala elektrika. Zprávy od manžela byly hrozně krátký, protože neměl jak nabít mobil a tužíš musel šestřit baterii. Druhý den vychcánci v obchodě prodávali balenou vodu kolem 30 Kč. Já se vrátila s dětmi domů asi za 14 dní, to už byly postavený ponkový mosty, ale pohled na město byl děsný, jako po válce. My jsme byli vody ušetřený, ale stejně mě to hrozně sebralo, ta spousta neštěstí kolem mě. Navíc život byl o dost nepohodlnější i pro ty, který neutrpěli újmu. Škola otevřela o 14 dní později, celý rok nefungovala školní jídelna, děti docházeli do náhradních prostor. Nefungovalo kino a tělocvična, provizorně otevřeli ordinace lékaři na konci města, pro pěší se vybudovaly dřevěný lávky o kus dál, než původní mosty atd. atd.