V roce 2002 jsme byli v Chorvatsku na vode. A vlastne jsme se citili spatne, ze jedeme na vodu, kdyz velka voda je v Praze. Bylo to nechtene ironicke. Bydlela jsem mimo zaplavovou oblast, tak se me to po navratu osobne vic nedotklo.

Intenzivneji jsem prozivala zaplavy v roce 1997, kdy tata, jako stavebni technolog, byl clenem krizoveho tymu, ktery jezdil po poskozenych objektech a hodnotil, ktery objekt zbourat a ktery pujde zachranit. Jednak jsme se o nej bali, neb vjizdeli na zvlastni povoleni do uzavrenych oblasti po urvanych a podemletych silnicich, ale hlavne to, co vypravel bylo otresne a desne fyzicky ale hlavne psychycky narocne. Musel rozhodovat o tom, ze se nekomu strhne strecha nad hlavou, ze lidi prijdou o domov. Lide nestastni, snazili se ho premlouvat, zda by jejich dum neslo zachovat i kdyz to fakt neslo... Ty fotky objektu, co vozil byly strasne - strzene kusy domu, vevnitr kusy interieru, obrazy, zaclony, postele a najednou dira... Rikal, ze to bylo to nejhorsi, co kdy profesne delal.