Pisu smutecni rec na pohreb svoji babicky. A placu nad tim. V tuto chvili snad ani ne tak nad jeji ztratou, jako nad tim, kolik blizkych lidi ji behem zivota odeslo. A nemyslim tim rodice a prarodice, kteri zemrou v pokrocilem veku.

Pred babiccinym ctvrtym rokem zemrel jeji 14ilety bratr, v jejich 4 letech ji zemrela 1,5 roku stara sestricka a asi mesic na to i maminka. Babicka porodila 4 deti, prezilo ji jen jedno. Jedno zemrelo v kojeneckem veku, prvorozeny syn zemrel na rakovinu ve dvanacti letech. Nejaky cas vychovavali sveho synovce - ten se kolem svych 20 let ztratil nekde v Italii a od te doby o nem nikdo nic jisteho nevi, ale podle vseho zemrel. V mladem veku zemrel i jeji druhy starsi bratr, pak ji rakovina predcasne sebrala manzela a pred necelym pul rokem i posledniho syna. Neni toho na jeden lidsky zivot prilis? Jak se s touhle nalozi da vubec zit?