Kukuřice, přesně tak to vidím i já.
U nás to taky tak proběhlo už před mnoha lety. Byla jsem ještě na MD. Hrozné. Všecko jsem dělala blbě, tvářila se jak rozkoplý pomeranč. Nemá na mě náladu (když jsem na něj mluvila), no jednání opravdu příšerné. Já si furt říkala, že toho asi má moc v práci.
Vylezlo z toho po čase to, že byl zamilovaný do své spřízněné duše - do sekretářky v práci. Měli společné téma - tahle ho neodsuzovala kvůli jeho závislosti na hře Divoké kmeny. On se mnou byl schopný mluvit, jedině pokud jsem byla ochotná mluvit o tom, jaké zabral vesnice, jací vojáci na něj jdou, kdy přijdou útoky, kdy on posílá kam útoky. To byl jak beránek. Ale jinak se se mnou nebavil. A když on se se mnou bavil o tomto, tak já se zase tvářila na něj asi znechuceně, protože jsem znechucená byla. Seděl do noci u hry. A pak v pět ráno vstával a když přijel z práce, tak hned okamžitě ke kompu. A jinak se absolutně malé nevšímal. Jo, přivítal se s ní, když přijel z práce. Ale už byl netrpělivý, protože věděl, že musí jít ke kompu, že už je čas. A věděl, že já jsem proti, že se na něho dívám jak na debila - jak malé děcko, které si jen hraje. Na malou řval, že všecko ničí - když si vynucovala jeho pozornost aspon takhle. No fakt katastrofa. A pak jednou usnul v obýváku u kompu a nechal tam přihlášenou komunikaci s jeho kolegyní. Jak už se těší do práce až si spolu sednou a budou vykládat. Že s ní má o čem. Že ona ho neodsuzuje že hraje. Že ta obluda neschopná mu leze k počítači, když přijde z práce. No a další krásné věci o mě. Že už se těší, až ji obejme. Zatím tehdy mezi nima víc nebylo, protože ona byla vdaná s dětma, ale psali si že náklonnost tam je, že se na sebe těší. Takže přesně, on mi furt nadával, aby si vlastně v hlavě on ujistil, že on jinou možnost nemá, než se zamilovat jinde, když má doma takovou furii a neschopu.
Bála jsem se na něj už pak promluvit, protože když jsem mluvila normálně, a chtěla po něm něco, tak co si to dovoluju, mu říkat co má dělat, že jsem drzá až hrůza. Když jsem šla s prosíkem, tak že jak se to k němu chovám, že on není malé děcko, že si to mám uvědomit, že on se se mnou vůbec nebude zahazovat a bavit. On po mě řval furt, protože jsem prý neschopná a zasloužím si to. Nic jiného si nezasloužím.
A pak přišel někdy z práce a byl úplně super. Nebo volal z práce nebo psal (pokud nebyl přímo fyzicky doma) a byl fajn. Ale jak už jsem viděla auto, že přijíždí, tak mi bylo fyzicky zle, co zase přijde. S jakou náladou. Blíženec jak prase.
Někdy i výlet byl fajn, část.... pak najednou změna nálady. A už zas byl nepříjemný kousavý. Melu sračky, nedá se se mnou mluvit. Tvářím se hrozně. Nedá se na mě dívat. A pak zase za hodinu přijde, jestli chci uvařit kafe taky. Jak by se nechumelilo.

Myslím si, že on je zamilovaný jinde - a nenaplněně....