Prvnímu jsem se věnovala dost. Nedalo mi to, jen tak ho nechat ležet ladem, tak jsem často ležela u něj, vyprávěla mu, ukazovala hračky ... Ale nonstop samozřejmě zase ne, také jsem mu někdy dopřála klid
Druhé dítě nemělo šanci, to prostě sedělo v autosedačce (případně leželo na dece) v místnosti s námi a koukalo na nás. Občas jsem ho letmo pohladila a něco k němu prohodila, sourozenec ho občas něčím přetáhl, šťouchl nebo opusinkoval podle nálady, větší pozornost si muselo vynutit řevem. Bylo mi ho líto, ale po čtrnácti letech se zdá bez následků