Pam-pelo, ne, nemyslím týrané děti. Myslím děti, které vyrůstají právě v tom, co popisuješ, tedy že za překročení hranic následuje trest a ten může mít třeba i podobu výprasku. Že je to tak správně a že terstající rodič klidně může být milující rodič. Že autorita, z níž jde strach, je správně. Že je to pro jejich dobro.
Vyrostly tak celé generace, mnohokrát se o tom tady diskutovalo.
Postupně se holt přišlo na to (někdo na to přijde instinktivně sám, někdo na základě odborného studia), že strach a ponížení do výchovy nepatří, resp. že lepších výsledků se dosáhne bez ponižování, strašení a trestání, respektujícím partnerským přístupem. Který si ovšem zase někteří vysvětlují jako bezbřehou toleranci a neusměrňování, to by bylo zase na jinou debatu.
Já nikoho nesoudím, protože vím, jak snadno se teorie zvrtne a člověk ujede, také se mi to stalo, ale jak už tu někdo psal, neberu to jako "nemohla jsem jinak a bylo to třeba", ale jako "únava a hysterie mě přemohly a udělala jsem chybu".