Hm, tak to já porovnat nemůžu, protože muž teda s malým doma nezůstával, takže jsem neměla porovnání, jestli by mi to vadilo míň.
Tak vlastně nevím, jestli to bylo o práci nebo o chůvě, u mě v tom bylo rovnítko (z rodiny taky nikdo nehlídal).
Tj. pro mě práce = chůva = pocitový problém.
Jako, když klidně spinkal, já byla s ním doma, a do notebooku jsem něco psala, tak to mi taky problém nedělalo žádný. Ale holt jen od notebooku se naše práce dělat nedá.
+ já teda k tomu ještě furt brečela (bezdůvodně), tak jsem radši ani netelefonovala, nechtěla moc mluvit s lidma, protože by to vypadalo blbě, a do tý jednačky teda vlezla poprvé až po více než půl roce po porodu...
Hele, ale soudkyně měly pochopení, na malého se mě pravidelně ptaly... Soudci max. konstatovali, že "vás už jsem tu dlouho neviděl, už jste zpátky v práci?"
Ono si to sedne.