Přidat odpověď
Neexistuje ostrá hranice mezi pudovým a volním jednáním, to tak akorát vypadá, když srovnáme Pavlovova slintajícího psa s Platónem. Ve skutečnosti je člověk živočichem s natolik bohatejma instinktama, jejichž působení se navzájem kombinuje, že to vyvolává dojem svobodný vůle. Příkladem, psovi hodíte míček a k tomu, aby za ním vyrazil jako za kořistí, mu stačí kombinace dvou instinktů: aby se vzdaloval směrem od něj a měl velmi přibližně velikost možný kořisti. Člověk se přitom řídí neskonale širší škálou instinktů, z nichž některý jsou navzájem protichůdný a výsledek se liší (například na fotbalovým trávníku za ním vyrazí, jindy ne a jindy zase třeba ano).
Spíš se dá říct, že svobodná vůle je sociální konstrukt, kterej poskytuje přirozeně znějící vysvětlení pro tu šíři instinktů, který nás říděj a kterou svou mozkovou kapacitou nedokážeme obsáhnout.
I vytváření sociálních konstruktů má pudovej základ. Vytváření sociálního konstruktu o tom, že mateřskej pud je jenom sociální konstrukt, může bejt například instinktivní reakcí na genderový překážky pro ženy ve společnosti.
Pudovej základ má i snaha dlouhodobě rozvíjet a utužovat osobní vztahy atd. Samozřejmě existuje i mateřskej pud, nebo spíš pudy spojený tak či onak s rodičovstvím.
Pudy ovšem nejsou u každýho stejně rozvinutý, někdo ho má slabej, někdo silnější.
Předchozí