Včera proběhlo diskusí o P. Paroubkový, že čím kdo zachází, tím taky schází a k tomu, že Boží mlejny tentokrát nemlely pomalu.

V obou případech se to ale míjí s významem rčení. Ono "zacházet" znamenalo něco dělat ve smyslu s něčím pracovat (typicky kdo s mečem zachází, mečem zajde). Přeneseno do dnešní doby by to platilo na profesionálního řidiče, co zahynul pri autonehodě (na Paroubkovou, původním povoláním tlumočnici, kdyby jí srazil vaztěžkej slovník).

Ale to pořád dává smysl. Boží mlejny jsou většinovýmu dnešnímu pohledu na svět podstatně vzdálenější. Boží mlejny totiž melou za člověkova života a domelou po smrti, kdy se všem dostane spravedlivýho soudu za všechno, co v životě udělali: pánovi i chudákovi, Paroubkový i Paroubkovi, Babišovi i Kalouskovi. Zkrátka, Boží trest není nikdy z tohoto světa. Rychle by P. Paroubkový domlely, kdyby na nedávnou mozkovou příhodu umřela, ale to by už asi nešlo tak snadno přes pysky...

Dodávám, že mě to nijak zvlášť nedere. Přijde mi škoda, že se význam ztrácí, ale víc je mi líto, že se konkrétně tyhle dvě rčení používaj v posunutým smyslu takovým "kiš kiš" způsobem, kterej pak žije vlastním životem. Ale vzal to ďas. Místo toho se zeptám: setkali jste se s posunutým významem starejch rčení? Jakejch? Vadí vám to nebo nevadí? Má smysl posunutýmu použití nějak bránit, nebo je lepší zvyknout si na novej smysl?