Teď bydlíme "na samotě u lesa", tak celkem žádné komunitní aktivity, krom Betty MacDonaldovského že návštěvy zůstávají na víkend či půl roku.

Ale v panelákové a malodětné době to bylo bezva a dodnes na to rádu vzpomínáme - odpolední karneval pro děti na téma hmyzí říše, který se konal ve vyzdobené prádelně a sušárnách (chtěli jsme další měsíc malovat a pak se to nějak zvrhlo a ještě dva roky jsme věšeli prádlo za asistence obří Berušky, šneka a Ferdy mravence).
Večer jsme na stejné téma pokračovali my, rodiče, děti spaly v bytech a neexistenci chůviček jsme vyřešili vyvěšenými sluchátky domovních telefonů. Když se ozval pláč, buď rodič majitel poznal, nebo jsme na mimořádnou kontrolu (pravidelné co půl hodiny) vyrazili všichni.

Večírků ve společných prostorách bylo mnoho, společné brigády na výrobu dětského hřiště či grilovačky.

Na začátku roku jsme poskládali harmonogram kroužků ve městě - 25 km - sladili ho s velikostí vozidel, odjezdy vlaků a zaměstnáním zúčastněných a hromadně rozváželi děti na kroužky a zpět.

Rok jsem měla chlapa služebně v podstatě furt v čudu a jezdila 2 dny v týdnu domů až v půl šesté, tehdy dvě děti - 4 a 8 let - došly samy ze školy -školky (starší vyzvedával), nahlásily se sousedovi, který byl od tří doma, tam dostaly svačinu s jeho dětmi a bylo o ně postaráno, než jsem dojela. Naopak my jsme měli každý šestý týden dvě děti navíc i na přespání - táta na noční, maminka ve škole.

Když jsem spala doma první noc po havárce a zoufale dumala, jak to udělám s berlemi, velkým psem na náledí a dvěma dětmi - manžel ve špitále, zazvonil zvonek, přišel syn sousedky, která se akcí účastnila spíš okrajově a donesl "Rozvrh hodin" - "teto, psa budeme venčit každé ráno, ve středu, čtvrtek, sobotu a neděli na velkou procházku a každý večer. Tady máte večeři na dnes a tady na ten lístek mi napiš, co ti má mamka zítra ráno nakoupit nakoupit, teď je na noční....". Je mi do breku ještě teď, když si na to vzpomenu..
Máme z té doby pár báječných kamarádů a děti přátelství, která s nimi rostou.