Uměla jsem to líp. Spolužačka věčně vystresovana na medine mi říkala: s tebou se vždycky cítím, jakoby najednou byly prázdniny. Namísto tramvají jsem ji pěšky protáhla přes parky, na Spilberk, vzala učit do nějakého klidného zákoutí venku poblíž školy. Byly časy, kdy jsem kromě plavek nosila v batohu kalhotky a zubní kartáček, nevedouc, kde budu spát.
Teď je to jiné, potřebuju plánovat, proto mě stresuje, že například šéf odmítá dovolit plán dovolené, mám ještě 16 dní letošní... A na jaře to došlo tak daleko, že jsem se ráno budila s úzkostí, jak zvládnu celý den, tedy hlavně pak po práci nákupy, rozvozy dětí, školní přípravu, další povinnosti, trochu úklidu, vaření... Když jsem se svěřila kolegynim v práci, posilaly me k psycholozce, nicméně i ten fakt svěření se pomohl, v červnu to přešlo. A teď v září zatím dobrý, pro jistotu jsem to ve vhodnou chvíli řekla i manželovi, aby věděl, aspoň aby vedle, on asi nepomůže, ale aspoň nebude ještě na mě naštvaný.