S tím loserem nevím, ale kdo má něco statusového, je in, pozoruju to od školky. Třeba všechny holčičky ve školce chtějí kamarádit s klukem, protože má trička s pohádkovými obrázky. On je typický pětiletý mačo, takže se zapýří, ale pak je pošle někam. Nebo teď ve škole. Na jaře spinner - synovi ho koupila babička, no a prej se mu posmívaj ve škole, že má blbýho, protože "lepší" jsou ty kovový, a že má nejhoršího ze třídy. Babička mu tedy toho kovovýho koupila za několik stovek, slavně ho MÁ, ale ani jednou si s tím nehrál, ani ho do té školy nevzal, protože zrovna frčej pokémon kartičky. V partě je jen ten, kdo je má, a čím víc, tím líp, a ještě ten náš syn trpí, že nemá tu pitomou speciální krabičku. Doháje ty děcka s tím ani neumí tu hru hrát, jenom si je ukazujou, případně "když mi nedáš dvěstěpadesátku, nebudu s tebou kamarádit". Plevy se rozdávají po okolí, tak snadno získáš přízeň.

Za nás to bylo trochu v hadrech. Já byla socka s vydrolenejma manžestrákama a vytahanym svetrem - ejhle to začlo být víc cool než nějaký plísňáče, mrkváče a kaliopky. Pamatuju si ten trapnej pocit, když jsem z odstrčený socky byla najednou za hvězdu, za kterou každej dolejzal, kdeže ty manžestráky beru. Fuj, už tehdy mě polejvala trapnost, že se holky ke mě lísaj jenom kvůli tomu, abych je naučila chodit do sekáče, kde mi nakupovala máma.
Dlouho jsem neměla co kecat do oblečení a hraček, podobně, jak psala kambala.
A teď to s dětmi držím tak, že mají právo se vyjádřit, ale je třeba zachovat rodinnou minimální úroveň vkusu.