Buchli,

já nad tím zrovna přemýšlím.

Že na jednu stranu chápu, když se to "nesejde" a dítě by chtělo od rodičů něco, co oni mu nejsou schopni dát, že to bolí, ale na druhou stranu - nakolik je člověk sám jako rodič dokonalý? Nedělá zase nějakou jinou chybu, respektive něco jinak, než by si jeho děti představovaly? Když jsem tu četla od Mandary, že "rodiče se nechovali jako rodiče", tak mi zatrnulo - je pravděpodobné, že poskytovali spoustu věcí, co rodiče normálně poskytujou, ale ne všechny a patrně ne ty, které by pro Mandaru byly důležité.

Což muselo být bolestivé a chápu, že to vadí, ale ten odsudek mi přišel i tak hodně tvrdý.

Já se přiznám, že jsem toho dětem "obětovala" hodně, ale přece jen se necítím jako "jsem ochotna se pro ně kdykoli roztrhat na kousíčky", a chci si zachovat někde aspoň kousek sebe - povede to k tomu, že mi jednou řeknou "nechovala ses jako rodič", protože jsem dávala to, co jsem mohla a uměla, a (třeba) ne to, co děti zrovna cítily jako potřebné?