Mmch., asi jsem tu už psala, že mi máma někdy mých pětadvaceti přiznala, že mě mlátila že vzteku nad tím, že mám takovou povahu, jakou si ona sama přála a v podstatě mi to záviděla. Vypadá to asi hrozně, ale ve skutečnosti je ona ten, kdo je k politování, protože ona má se svojí povahou mnohem náročnější život než já. Mě sice řezala jako psa, ale furt jsem ten, kdo slízl smetanu. Nemám z toho ani trauma, ani jí to nevyčítám. Nežiju v minulosti a nemám potřebu se v ní hrabat a alibisticky házet cokoli na jiný lidi. Když nejde o život...